RSS
Magazín Broukservis JMK

Válečné osudy továrny a jejích zakladatelů

Staveniště poblíž Fallerslebenu jsme opustili v září 1939, opět v době nejistoty. Civilní produkce je fakticky zastavena, byť oficiální propaganda tvrdí opak a zakázky pro armádu jsou rozděleny mezi ostatní subjekty. Projekty 82 a další jsou sice v běhu, ale konkrétní smlouva zajišťující výrobu a suroviny je zatím v nedohlednu. Jakousi jistotu přináší až schůzka zástupců ministerstev pro obranu země, kterou iniciuje Göring a kde je rozhodnuto o dostavbě továrny. O využití ohromného výrobního potenciálu zde však nepadne ani slovo. Porsche se tak upnul ke svému výrobnímu cíli, že v počátku nedocenil význam válečné výroby, a i během války věnoval velké úsilí k udržení kontinuity pro budoucí poválečný náběh výroby. Musel však opět bojovat na dvou frontách a k dlouhodobým plánům musel, chtě nechtě, řešit náplň práce pro svou továrnu ve válečných podmínkách. Po sérii tvrdých jednání se podařilo továrně zajistit status nezávislého dodavatele firmy Junkers. Porsche s Lafferentzem se snažili prosadit dodávky surovin a materiálu jak na další stavbu továrny, tak pro další automobilovou produkci v níž doufali. Kapacitu komplexu a její potenciál pro efektivní sériovou výrobu však produkce pro Junkers ani zdaleka nenaplňovala. I roky 1940 a 1941 znamenaly pro Porscheho mnoho práce, pokračoval vývoj vozů pro armádu a porážky německých vojsk znamenaly zvýšenou poptávku na doplnění ztracené techniky. Čtvrtletně tehdy sjíždělo z pásu 2.000 terénních Kűbelwagenů.
Spolu se zakázkou na víceúčelový Schwimmwagen a štědrou dotací od Himmlera se Porschemu rýsuje další lákavý cíl- slévárna lehkých kovů a tak podepisuje 11.1.1942 smlouvu s Himmlerem. Zde je zakotveno, že „výroba, výstavba a provoz této slévárny se převádějí na říšského velitele SS a německé policie.“ Himmler se naopak zavazuje, že zajistí pracovní síly z koncentračních táborů. Bylo to jedno z nejkontroverznějších rozhodnutí představenstva Volkswagenwerku a došlo skutečného naplnění. Od roku 1942 zde pracovali nejen vězni z koncentračních táborů, ale i nuceně nasazení příslušníci Němci porobených národů. Po smrti Fritze Todta, ministra zbrojení, v lednu 1942, byl jeho nástupcem Albertem Sperrem celý pracně dojednaný kontrakt zrušen. Sperr, na rozdíl od Todta Porschemu nepřál a jako nejvyšší autorita, hlídající strategický hliník, jeho dodávky ukončil. V září byla stavba slévárny ukončena, dělníci byli transportováni do Sachsenhausenu. Dalším neúspěchem bylo odvolání rozjednaného kontraktu na výrobu motorů BMW 801 pro Focke- Wulf. Anton Piëch, Porscheho zeť, působící v podniku od května 1941 měl plné ruce práce s racionalizací skromné výroby, aby továrna vykazovala alespoň nějaké výsledky. Orientací na soukromé hospodářské výsledky měl omezit vliv DAF v podniku.
Porsche se od poloviny roku 1941 v továrně vyskytoval jen zřídka v Piëchovi měl spolehlivého zástupce, a tak se mohl věnovat konstrukcím obrněné techniky, kterou jej pověřil Hitler na Todtovo doporučení. Stal se předsedou komise pro obrněnou techniku, z čehož hodlal vytěžit co nejvíce příležitostí pro svou konstrukční kancelář i pro VW. Tak vznikly návrhy Leoparda, Tygra, jeho evoluci Ferdinanda a asi nejkontroverznější 180 tun vážící Myši, konstrukce nikoli úspěšné, avšak opět avantgardní. Leopard i Tygr používaly hybridní benzínovo- elektrický pohon, který však byl citlivý na vnikající vodu a tak se Leopard výroby nedočkal a Ferdinand utrpěl debakl v bitvě u Kurska. Porsche si uvědomoval nutnost jednoduchých konstrukcí, na Hitlerovo zadání se však snažil vyvinout efektivnější zbraně. Daní za avantgardu bývá nespolehlivost v počátcích vývoje, ani u Porscheho tomu nemohlo být jinak.
Tyto aktivity a nepřítomnost v továrně však neznamenaly, že by se Porsche vzdal strategického plánování svého největšího díla. V roce 1943 připravil k realizaci projekt převzetí Peugeotových závodů ve Francii. Zde fungovala slévárna hliníku, která zásobovala německý válečný průmysl i VW. Převzetí se však díky zákulisním bojům a intrikám nepodařilo a v konečném důsledku Porschemu způsobilo nemalé problémy po válce. Poté byly závody bombardovány spojenci.
V roce 1943 přijímá Porsche nabídku na výrobu a kompletaci letounových střel V1, opět se staví baráky lágrů poblíž továrny a opět jsou sem dopravováni vězni z koncentračních táborů. S touto výrobou se koncem roku stěhuje z Fallerslebenu na několik podzemních pracovišť, jeho komanditní společnost se přestěhovala ze Stuttgartu do korutanského Gműndu a některé stroje nalezly útočiště v rakouském Zell am See. Továrna byla spojenci bombardována poprvé 8. dubna, pak 20. a 29. června a nejtěžší úder byl veden 5. srpna 1944, kdy byla těžce poškozena velmi důležitá lisovna. Tímto datem se velkotovárna rozpadá na malé provozy ukryté v podzemí, ve stodolách a jiných improvizovaných prostorách.
Porsche byl naposledy v závodech VW počátkem ledna 1945, nakolik byl informován o situaci vězňů a totálně nasazených se vedou stále diskuse. Jsou známy jeho kontakty s nejvyššími kruhy zločinného nacistického zřízení, nevyplývá z nich však jeho přesvědčení, nebo identifikace s tímto režimem. Porsche se snažil o prosazení svých cílů a nemaje jiných možností- i za tuto cenu.