RSS
Magazín Broukservis JMK

Válečná výroba vozidel

Již při zkouškách série 30 dostal velitel testovacích řidičů rozkaz k vyhotovení posudku na možnou konverzi civilních aut pro potřeby Wehrmacht. Porsche nelenil, seznámil se s požadavky na konstrukci a pro začátek vybavil jeden standardní sedan balonovými nízkotlakými pneumatikami. Ty měly zaručit lepší průchodnost terénem, a zároveň zvětšit světlou výšku vozu. Zkoušky však dopadly neuspokojivě. Prvním ryze vojenským vozem byl typ 62 s otevřenou čtyřmístnou karoserií bez dveří, která byla namontována na podvozek řady 38. I s párem přídavných kol uprostřed karoserie však nedokázala vyhovět požadavkům armády. Skutečně úspěšný byl až jeho nástupce, typ 82 , u něhož se změněnou konstrukcí náprav, montáží redukčních převodů a samosvorného diferenciálu dosáhlo zvětšení světlé výšky z 220mm, na 290mm, která zadání o 50mm přesahovala a vozu udělovala i při celkem nízkém výkonu obdivuhodné vlastnosti při jízdě v terénu. Pro typický posez v sedačkách a tvar karoserie si vysloužil přezdívku Kűbelwagen, Kűbel = necky. Vyráběn byl od roku 1940 až do roku 1945. Vzniklo téměř 51 tisíc vozů.
Civilní karoserie, avšak v kombinaci s podvozkem Kűbelwagenu využíval typ 82E, určený pro armádu. Výkonnější verzí byl typ 92SS s motorem převrtaným na 1132 cm3 a připínatelným pohonem přední nápravy. Tento systém, včetně redukčního převodu byl použit i na vyvíjených typech 128 a 166. Adresáta těchto výkonnějších variant naznačuje dvojice písmen za číslicí 92.
Systém pohonu všech kol byl použit i u typu 877, někdy mylně označovaném jako 87, jednotícím je však název „Kommandeurwagen“- tedy velitelský vůz. Odlišoval se použitou karoserií polokabrioletu a balonovými pneumatikami. Stoupavost vozu při zařazené redukci a pohonu obou náprav byla prý až 75%. Produkce vyrobených vozů všech tří typů je nejčastěji uváděna v počtu 564kusů.
Asi nejzajímavějšími modely válečné produkce byly již zmíněné obojživelné typy 128 a 166, vyvíjené od června 1940 na základě požadavku SS na univerzální bojový motorizovaný prostředek. Jako první vznikl typ 128 na původním podvozku typu 877, ke kterému byl přidán samostatný samosvorný diferenciál přední nápravy, zlepšující jízdní vlastnosti na souši. Podvozek doplňovala člunovitá karoserie s připojitelným lodním šroubem na zádi poháněným od klikové hřídele. Řízení během plavby obstarávala, stejně jako na souši přední kola a maximální rychlost plavby byla 10km/h. Vlastnosti vozu byly na souši i ve vodě dobré, vadil však velký rozvor náprav a velká a těžká karoserie, zvyšující ponor a manévrovatelnost ve vodě.
Tyto nedostatky byly odstraněny v dubnu 1941 u typu 166, nazývaném „Schwimmwagen“. V českých zemích je, tento dnes raritní veterán, znám pod případným názvem „Vodník“. Rozvor byl zkrácen ze standardních 2400mm na rovné dva metry, rozchod kol zúžen, karoserie pak přepracována, čímž se vlastnosti vozu podstatně zlepšily a mohlo dojít k sériové výrobě. Nejčastěji je uváděno 14.283 vyrobených kusů. V létě 1944 byla výroba, pro nedostatek surovin zastavena a nedlouho poté byla výrobní linka zničena leteckým bombardováním. Kariéra tohoto výkonného a univerzálního vozu tím definitivně skončila.
Civilních vozů, značených jako typ 60, vzniklo v průběhu války pouhých 630 exemplářů (včetně sedmnácti kabrioletů). Vycházely z řady 39, nejednalo se však o vozy pro volný trh, neboť byly přidělovány jako služební vozy Říšským úřadům a institucím a dalším prominentním osobám.